( XI.) - Hřbitov

11. 08. 2008 | † 17. 08. 2013 | kód autora: ETB

 

Motala se mi hlava, nemohla jsem vstát. Řekla jsem si, že ještě chvíli vydržím. Třeba to přestane. Hlasy zmizely. Neslyšela jsem je a já za to byla vděčná. Konečně ticho. Pak jsem si uvědomila, kde ležím. Chtěla jsem vstát, ale hlava se mi znovu zamotala. Znovu jsem padla na stejné místo. Ležela jsem, měla jsem po celém těle husí kůži. Začala jsem vnímat chlad, který se rozkládal všude okolo mě. "Já musím zmizet!"

Chtěla jsem vstát, ale najednou jsem pod sebou ucítila pohyby. Jako by se země hýbala. Koukla jsem pod ruce a opravdu. Hlína se začala pohybovat. To už jsem nevydržela, rychle jsem vyskočila.

Zastavila jsem se kousek od náhrobku a pozorovala, jak se půda hýbe. "Co to má být?"

Mlha houstla a já znovu začala slyšet ty hlasy. Obklopovaly mě. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. Musela jsem najíst cestu pryč z tohohle místa.

Zastavila jsem se a rozhlédla se po hřbitově. Přišlo mi, že je nekonečný. Obklopoval dokonce i zdi hradu jako nějaká ohrada.

Nechtěla jsem jít přes hřbitov. Nechtěla jsem slyšet hlasy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už je zase neslyším. Podívala jsem se k hrobu, kde jsem před chvílí ležela. Země byla zkypřelá, ale už se nehýbala. Co když to všechno jsou jen mé výplody fantazie?

Odvážila jsem se a šla jsem blíže k náhrobku. Chtěla jsem vědět z jakého je roku.

Přiblížila jsem se blíž, čekala jsem že zase uslyším ty hlasy. Nic. Ticho. Přiblížila jsem se. Rok už nebyl zakrytý. Nejspíš jsem ho předtím odkryla. Ten rok mě zarazil.3406205hř Stálo tam 1478. to je skoro 600 let zpátky. Ten hřbitov musí být opravdu starý. Moje zvědavost sílila a já se musela podívat dál. Podívala jsem se hned na nejbližší náhrobek. Koukla jsem se zblízka. Další jméno, které jsem neznala. Tentokrát byl ale náhrobek jiný. Byly na něm tři rýhy. Jakoby ho někdo poškrábal. Rok byl 1201. ten hřbitov byl opravdu velice starý, ale to mě neděsilo. Děsila mě ohromná socha, která se tyčila nedaleko mě. Nerozpoznala jsem pořádně co na soše je, ale poznala jsem, že úplně dole se rýsuje hlava vlka. Vlka, zuřícího. Děsilo mě to, ale zachovávala jsem chladnou hlavu. Pak jsem se nuceněpodívala na oblohu. Začalo se stmívat. "Musím do hradu." proběhlo mi hlavou.

Rychle jsem se rozběhla ke dveřím, doběhla jsem k nim. Byly zavřené. Jak je to možné? Já je nezavírala, to vím určitě. Tak kdo? Co budu dělat? Musím se dostat do pokoje. Vzala jsem za kliku, zabrala co jen to šlo. Dveře se nepohnuly, prostě nic. Byly zamčené. Někdo je zamknul. Kdo? Vždyť byl den.

Opřela jsem se zády o dveře. "Co budu dělat?" Sesunula jsem se na zem. Smutně jsem vzhlédla ke slunci, které se pomalu sunulo za obzor a krajinu, hroby začala polévat tma. Přišly na mě hrozné myšlenky. Jsem sama, v tomhle kraji, na hřbitově, v noci. Co víc si můžu přát. Horor, jak z dobrého filmu.

Z povzdálí se začaly ozývat divné zvuky. Hrad začal ožívat nočním životem a mě to děsilo ještě víc, než tu první noc.

Nemohla jsem tam zůstat tak stát, rozběhla jsem se podél zdi. Třeba tu budou nějaké jiné dveře. Byla jsem myšlenkou dostat se do hradu úplně posedlá. Dřív jsem prchala z hradu. Teď zas zpátky. Jaký to má smysl? Utíkala jsem a ohmatávala jsem zdi, jestli něco neobjevím. Všechno okolo mě mne děsilo.

Zvuky za mnou sílily, ale já se nechtěla ohlédnout. Nemohla jsem. Nechtěla jsem raději nic vidět.

Zase ty hlasy, tentokrát to doprovázely zvuky ještě horší. Pohyby něčeho, co se tam hýbalo.

Šátrala jsem po zdech. Někde něco muselo být. Pak se stalo hodně věcí najednou.

Někdo se mě zezadu dotknul. Pak chytil. Já se bránila, ale pak jsem uslyšela Gabrielův hlas a uklidnila se. Vzal mě pod rukama a spolu s ním jsem se vznesla do výše. Zavřela jsem oči.


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.