( II.) - Kdo jste ?

13. 07. 2008 | † 17. 08. 2013 | kód autora: ETB

 

Bouřka se kvapem blížila, blesků přibývalo. Teď jsem nechtěla jít spát. Chtěla jsem dělat cokoli jiného ale ne spát. Udělala jsem si horký čaj a konečně si všimla mého psíka, byl zalezlý v koutě a smutně koukal. Byl celý mokrý a mě došlo, že jsem na něho úplně zapomněla. Vzala jsem ho do náruče a chtěla ho osušit, byl tak promoklý a klepal se zimou. Chudák.

,,Proč jsi utekl, proč jsi mě tam nechal ty můj malý hlupáčku." psík jakoby rozuměl. Podíval se na mě svými tmavými očima a oblízl mi obličej. Jako by říkal: ,,Promiň, nezlob se ale já musel."

Když jsem ho vysušila šla jsem do kuchyně mu přichystat nějaké jídlo. Venku zatím pořádně lilo a byl tam hrozný vítr. Najednou se mi zdálo, jako bych mezi stromy zahlédla něčí pohyb, jako by se někdo schoval, když mě uviděl. Oklepala jsem se a řekla jsem si, že to je jen vítr a stromy, jak do sebe narážejí. Tím jsem se však moc neuklidnila. Byla jsem doma sama, ještě týden. Rodiče odjeli na dovolenou a mě nechali doma. Nechali mi tu psíka, abych nebyla tak sama.

Dala jsem psíkovi žrádlo do misky a koukala, jak spokojeně chroupe granule. Byl šťastný. Zato já jsem byla jako na trní, nemohla jsem se zbavit těch myšlenek. Myšlenek na to kdo to byl a proč ho potkávám.

Slyšela jsem kvílení větru, který se opíral do stromů na zahradě, blesky i hromy byly děsivé. Stále zesilovaly, seděla jsem s psíkem na klíně ve svém pokoji. Nechtěla jsem se dívat ven, co kdyby se mi zase zdálo, že tam někdo je. Ne, nesmím se tam dívat. Bylo asi kolem 11 hodiny večerní a já stále seděla schoulená na sedačce. Oči se mi zavíraly, usnula jsem.

Probudila jsem se jednou velkou ránou, psík najednou vyskočil a utíkal s kňučením pryč. Snažila jsem se rozkoukat ale v pokoji byla černočerná tma. Něco se tam pohnulo...v rohu. Lekla jsem se a zkoprněla. Snažila jsem se prokouknout tmu. Znovu pohyb! Vyskočila jsem ze sedačky a zůstala stát těsně před ní. Pak jsem se konečně rozkoukala. Stál tam on. Ve svém plášti ale bez klobouku. Hlavou mě proběhly myšlenky: ,,Jak se sem dostal? Není vůbec mokrý! Proč mě to neprobudilo dřív!" Jeho oči se blýskaly ve tmě. Tentokrát byl u mě hrozně blízko. Velikost pokoje nedovolovala, aby byl dál. Znovu ten jeho pohled, znovu jeho chladný úsměv. Cítila jsem, že se klepu. Promluvil ! : ,,Nemusíš se bát, neublížím ti."

To bylo poprvé co jsem slyšela jeho hlas, měl hluboký a výrazný hlas. Když na mě mluvil stále se mi díval do očí, jeho pohled mě ubíjel, přesto jsem nemohla uhnout. Mluvil dál: ,,Omlouvám se, že jsem tě takto přepadl avšak musím s tebou mluvit. Tvoji rodiče jak vím odjeli a dlouho se nevrátí. Nečekej na ně." V tu chvíli jsem se zarazila....co znamenalo to ,,nečekej na ně" ? Hlavou mi projela hrozná myšlenka: ,,Nestalo se jim něco?" Nevydržela jsem to, musela jsem se zeptat.

,,Co je s mými rodiči?" Nastalo ticho. Dlouhé kruté ticho. Pak konečně promluvil:,,Neměj strach, nic vážného to není, jen nepřijedou jak by měl...

...." Ta odpověď mi nestačila. ,,Co je s mými rodiči" vykřikla jsem. Odpovědi jsem se nedočkala...

Nahrnuly se mi slzy do očí, byla jsem zoufala, co se s nimi stalo, co jim udělal.88023--1280x1024

,,Kdo jste?" po dlouhé době jsem se znovu zeptat.
,,Neptej se kdo jsem ale proč jsem tu!" odvětil.

Nepochopila jsem to, já chci vědět přeci kdo je... pak jsem si ale řekla, že bude lepší budu-li hrát podle jeho pravidel.

,,Dobře tedy, proč jste tu?" zeptala jsem se s klepavým hlasem.

,,Já jsem někdo, kdo tě musí naučit žít, kdo tě musí naučit chápat všechno co se s tebou bude dít."

Nechápala jsem jeho slova, co se semnou bude dít, co to znamená?

,,Naučit žít?" odvětila jsem nechápavě.

,,Ano, naučit žít v tvém novém životě, který přichází."

,,Nechci nový život, jsem s tímhle spokojená." skoro jsem na něho vykřikla, nelíbilo se mi co říkal, najednou už jsem to nechtěla poslouchat.

,,S tím již nic neuděláš, tvůj původ rozhodl za tebe." nechápala jsem to, nic jsem nechápala. Co to říkal, proč to říkal. Neměla jsem sílu už nic říkat, jen jsem na něho v hrůze hleděla.

,,Máš v očích spoustu otázek, na většinu dostaneš odpověď ale ne teď, ne hned. Co ti můžu říct je, že nejsi člověk. Člověk nejsem ani já, jsem tvůj učitel. Všechno pochopíš, až přijde čas. Neboj se. Pro zatím se s tebou musím rozloučit. Brzy přijdu. Dávej okolo sebe pozor!" jakmile tohle všechno dořekla, zmizel... chtěla jsem jít za ním ale už jsem ho nestihla. V dáli jsem jen z okna zahlédla jeho siluetu. V údivu jsem spadla na sedačku. Sama sebe jsem přesvědčovala, že to byl jenom sen ale on to sen nebyl. Vstala jsem a šla si lehnout do postele. Věděla jsem, že dnes se již nic nestane, věděla jsem, že se mi dnes o něm zdát nebude. Brzy jsem usnula...


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.